01. | P R V N Í cover osobním vítězstvím?

Zdravím!

Dneska se rozepíšu o tom, jak začátečníci mohou vnímat své první práce. I já byla jednou naprostý amatér, kterému se rozzářila očka při pohledu na to, jak jsem splácala dva obrázky do sebe, ač nešikovně a s příměsí obrovské (ne)logiky.

Pokusím se vcítit do svého mladšího já. Zkusím si vzpomenout, rozebrat to, jak jsem se chovala a jaké existují možnosti, které z prvních pokusů vytvoří mistrovské dílo!

---

A abych zodpověděla na otázku dnešního článku.

Jasně, že je to vítězství!

Už jen ta vůle, že zapnete grafický program a máte to pokušení zkusit, co se dá vytvořit s nástrojem Vložit, Přemístit nebo Text, je hodna obdivu. Může jít pouze o zvědavost, i o touhu zkusit svůj talent upgradovat na vyšší úroveň. Samotný pokus se cení; to, že chcete zkusit nové vody.

Grafické programy fungují na stejných principech a mají stejné stavební kameny. Umění je však nutné pochopit, jak se ten daný program chová, při kterém kliknutí vyvolá to, co si představujete. Naprosto upřímně; první pokusy stojí vždy za starou bačkoru. Vždy. Nikdy napoprvé nevytvoříte veledílo, ale pro vás je to unikát — vnitřní radost, že jste něco dokázali; radost z dobře odvedené práce.

To je osobní vítězství; že jste se posadili a něco vytvořili. Je jedno co. Pokud jste program otevřeli poprvé a napoprvé také při kliknutí neznámého tlačítka (záhadně) zmizel, považujte to za první krok k úspěšnosti. Při jistých chvílích budete cítit hněv, smutek, že vám práce zmizela před očima a její záloha není nikde k vidění, ale to je důvod, proč pokračovat dál — a zapamatovat si, že předem si práci stále ukládat. Každým nezdarem se získá zkušenost.

A o tom to je.

Setkala jsem se s mnoha začátečníky, kteří mě žádali o pomoc. Mnohokrát jsem uvažovala o videohovorech přes Skype, takové soukromé učení, protože ráda pomáhám lidem. To, že se pak lidé neozvali, mě trochu donutilo přemýšlet.

Já se učila sama. Tehdy jsem ani netušila, jak funguje Word, natožpak Adobe Photoshop. Ale hořelo to ve mně takovou nedočkavostí a zapálením, jak ten program ošálit, že jsem vytvářela další a další dokumenty, abych pochopila funkce všech nástrojů. Kolikrát mi program nevyhověl a vypnul se. Kolikrát jen jsem neuložila svou práci. Byla jsem frustrovaná, naštvaná a nešťastná; rozhořčení mě donutilo se oddálit od počítače a nadávat mu do blbců, zatímco jsem na program pár dní ani nesáhla.

Myslíte, že mi ta nasupenost vydržela? Jasně, že ne. Lákalo mě to. Prostě jsem chtěla ten program přelstít tak, že by zůstal celý svět zírat. A tak jsem dostala druhý dech a vrhla se s nově nabitou odvahou do mise sladké pomsty.

Nikoho jsem nežádala o pomoc. Netušila jsem, že existují kurzy, výukové programy, nebo tutoriály na YouTube. Šla jsem na to stylem „pokus-omyl“.

V konečném výsledku mě zarazilo, když se ti lidé, co mě žádali o pomoc, neozvali. Neviděla jsem tam žádnou snahu. Ani špetku chtění, cíl vyšlapat schod do další úrovně. Někteří to vzdali hned na začátku, jakmile se potkali s překážkou, nedokonalostí, nepředvídatelnou okolností, kterou nechtěli jakkoliv řešit.

Jde o to si uvědomit, že ne všechno vyjde napoprvé. Samozřejmě, není to nemožné — jste zapálení umělci, máte představu o tom, co chcete a dosáhnete toho, až vám budou hořet paty. Obětujete noci a dny, abyste se spárovali s neznámým. A povede se. Skvělé! To je vaše osobní vítězství, krok k vašemu úspěchu.

Co po prvním úspěchu?

Jste spokojení se svou prvotinou. První, co vás napadne, je se pochlubit. To je samozřejmě skvělé, protože to vzrušení z úspěchu je silným ohýnkem, který boří hory, takže pochlubit se je skvělý okamžik, kdy se přesvědčit o svých schopnostech. Rodiče chválí, sourozenci zírají...

A pak přijde kritika. Au.

Ta oheň brutálně zažehne. Probouzí se chuť zahodit snahu a zahrabat se do sklepa. Pochybovat o svém snažení.

Ale slabý popel fénixe vždy vyroste do krásy.

Nevyhazujte svou práci. Nepochybujte o sobě. I dítě, které se učí chodit, spadne. Pobrečí si, pak jde dál. Netopte se v zármutku, že jste kazisvěti, budižkničemové, slabá hříbata, protože po každém podobném stavu vyleze slunce.

Moje první covery vypadaly asi takhle: jeden vložený nekvalitní obrázek, nechutně nečitelný text, barvy, které vypalovaly oči, formát, který rozmlátil kvalitu o stůl. Něco jako barevnost, kompozice, systém neexistovalo. Protože jsem nevěděla, že něco takového vůbec je, že se tím svět grafiky řídí.

I já tvrdě dopadla při chlubení. Opřelo se do mě tolik supů, až ze mě zbyl pouhý cár beznaděje. Cítila jsem se ublíženě. Milovala jsem svou práci, ale jiní ji nevidí jako já. Všechno je zbytečné. Nikdy ze mě nebude grafik. Všechno, co jsem teď udělala, patří do koše. Nikdo mou práci neocení. Snažila jsem se. Co je tam špatně? Mně se to líbí!

Myslím, že to jsou známé myšlenky. Nejhorší je jim podlehnout. Stát nad věcí je velmi těžká zkouška, především pro srdce, které do prací dáváme. Nic nás neomlouvá, lidé nás prostě rozcupují.

Jedna z věcí, kterou radím všem začátečníkům: Nedávejte své první práce okamžitě do éteru internetu. Pokud nemáte srdce z kamene, nebo schopnost, jak se držet nad situací a vítat kritiku, je to bolestivé. Jistí začátečníci se na oplátku obují do kritiků, což zcela chápu. Dal/a jsem do práce svoje všechno a vy mi to tak zkoníte! Hleďte si svýho, je to můj první pokus, ...

Je třeba si uvědomit, že internet je plný příslušníků, kteří jsou profíci, nebo kolosálně mezkovití kritici. To, že zveřejníte své práce, vlastně ukážete celému světu svou zranitelnost. Pokud nemáte cíl si vzít rady nebo kritiku k srdci, bolí to. Najde se jen málokdo s jemným srdcem, který vám práci pochválí a navrhne vám změny.

Nechte si své práce u sebe. Užijte si pocit radosti, že jste stvořili něco krásného. Je to lepší, než se bát nadále pracovat a vyvíjet se. Spousta začátečníků s tím sekne, protože požádali o názor všech, z nichž velká většina byla negativních. Člověkovi hned dojde síla a snaha.

Setkala jsem se s případem, kdy začátečník (opravdu novopečený; sotva včera si nainstaloval grafický program) nabízel své prvotiny jiným. To mě přimrazilo. Už jen z důvodu, že jsem očekávala, co se bude dít dál. Neznalí ho pochválí, ale profíci se do něj opřou. V tomhle případě radím vyčkat, až se plně začátečník vyzbrojí a vykreslí, vyvine.

Mně trvalo najít si svůj styl tři roky. Ano, předtím jsem sdílela své nadšení s okolím, ale naučila jsem se přijímat názory a rady zkušenějších. Zkoumala jsem, kde jsem udělala chybu, vymýšlela strategie vhodné tvorby, hlídala si grafické stránky a analyzovala, jak kdo pracuje. Inspirovala jsem se. Zkoušela jsem, experimentovala. Stále a stále dokola, po dalším nezdařilém pokusu jsem to zkusila znovu.

Tři roky zkoušek

Byly to bahnité cesty, ze kterých jsem si odnesla mozoly a modřiny. Vypotila jsem hektolitry soli, krve a slz. Bylo to utrpení. Program mě nechápal, já nechápala jeho, měla jsem představu, ale on se mnou nespolupracoval. Nakonec jsem šla spát, vzteklá a roztěkaná s otázkami, proč to nejde. Musela jsem se uklidnit, a pak šlapat dál. Kolik jen prací jsem nikdy nevyužila, ale stále straší v archivu. Nyní se jedná o vtipnou vzpomínku, vidím to jako zkušební nedokonalost, díky které jsem se posunula dál. Bez téhle práce bych se nedostala sem.

Není to jednoduché. Já vím. Ale při vší té vůli zkoušet to znovu jsem se dostala na jinou úroveň. Doby, kdy jsem potila krev, jsou dávno pryč, protože jsem se s program naučila zacházet a nyní funguju takřka poslepu. Tohle je odměna za to utrpení.

Ano, tři roky je dlouhá doba. Ale někomu to může trvat rok. Nebo tři měsíce. Je to individuální za předpokladu, že tomu dáte opravdu šanci.

Vývoj

Chcete se vyvíjet? Dejte to do skupiny, na oči veřejnosti. Je třeba však počítat se stranou plnou spokojenosti, ale i plnou negativních reakcí. Je hezké poděkovat těm, kteří si dali práci napsat názor. Udělejte si poznámky, na kterých zapracovat. Opravdu na tom něco je, i ten nejnegativnější komentář přináší ovoce, ačkoliv se na něj škaredíte. Zkuste z toho vytáhnout to potřebné.

Bojíte se? Chovejte svá dítka u sebe. Nechte je povyrůst do krásy, sledujte YouTube, designérské trendy, s nimiž si třeba osvojíte svůj styl. Nepřestávejte pracovat, protože pokud to vzdáte, ať už kvůli čemukoliv, zakrníte. Zklamete svůj zápal, zažehnete plamínek maličké budoucnosti.

Ještě svá díla neprodávejte. Váš talent a snaha neutečou. Čas přijde, nebojte; stačí jen tvořit, tvořit, tvořit! Pak se bude prodávat nejen obálka, ale i samotný příběh.

A lidé si vás zapamatují.

---

Tímto článkem jsem chtěla poklást důraz na pocity, které se ve mně bily, když jsem poprvé zapínala Photoshop. Samozřejmě, každý to vnímá jinak — ale vesměs je všechno vzdáleně podobné, že si v tom člověk uždibne kousek poznání.

Nejvíc jsem však chtěla poukázat na to, že tvořit krásná, přesto složitá činnost. Unáší hodně energie, myšlenek a času. Grafici jsou obětaví pro ty, kteří chtějí svůj příběh prodat.

Nepřeji si, aby celý článek vyzněl jako házení větví pod nohy těm, kteří se chtějí stát grafiky. To ne. Jen jsem přenesla jisté okolnosti, se kterými je třeba počítat, sem, aby vás zbytečně neodradil špatný názor. Ano: neodradil. Nenechte se porazit; jděte dál, porážejte hory a skály, až se nakonec dostanete ke slunci.

Dejte své kreativitě čas. Pokud vložíte veškeré nadšení do prodeje svých prvních prací, ohromně vás to sklátí k zemi. Vyčkejte.

A hlavně na sobě nepřestávejte pracovat.

adís okami.